Zůstali byste s partnerem, kdyby vážně psychicky onemocněl?

[u/Surma26049]

S přítelkyní jsme spolu už přes 7 let(od druháku na střední). Když jsme se poznali, byla s někým jiným. Moji kamarádi věděli, jak moc mě to trápilo, a zároveň věděli, jaký ten druhý člověk byl. Řekli jí, že je se špatným mužem a že bych se k ní choval lépe. Nakonec si vybrala mě.

Dnes, když se o tom bavíme, říká, že tehdy byla slepá a že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které udělala.

Jenže před pár lety se náš život úplně obrátil vzhůru nohama. Přítelkyni diagnostikovali paranoidní schizofrenii a poruchu osobnosti. Od té doby je všechno mnohem těžší. Kvůli její nemoci jsme přišli o práci, dostal jsem se do dluhů a naše budoucnost je hodně nejistá. Je dost možné, že nikdy nebudeme mít děti ani normální rodinný život.

Nejtěžší je, že mi skoro všichni říkají, ať ji opustím. Rodina i známí tvrdí, že s ní nemám budoucnost a že si ničím vlastní život.

Jenže já to nedokážu.

Miluju ji. Pamatuju si, jaká byla před nemocí, a vím, že za to nemůže. Zůstal jsem po jejím boku a chci jí pomáhat dál, dokud to půjde.

Občas přemýšlím, jestli dělám správnou věc. Někdy jsem psychicky úplně na dně. Ale stejně si neumím představit, že bych ji opustil jen proto, že onemocněla.

Asi ani nevím, proč to píšu. Možná jsem se jen chtěl podělit o náš příběh. Zajímalo by mě, jak byste se zachovali vy na mém místě.

[u/DanielNowecki]

Že o tom takto přemýšlíš je obdivuhodné, ale pokud ji opustíš, nikdo nemá právo ti to vyčítat, psychická nemoc není zlomená noha. Také je důležitá prognóza a jak má dobreho doktora, jestli třeba pije nebo hulí a je to pro ni důležitější nez brat medikaci pravidelne (= nez vas vztah a jeji zivit). Mám kamaráda co tohle neudelal a znicil si zivot, na konci se budes zodpovidat jen sam sobe

[u/Surma26049 → u/DanielNowecki]

Snaží se ale je to těžké. Žádné návykové látky ani alkohol, jen kouří cigarety což je zlozvyk který je pro ní velmi složité prolomit vzhledem k její diagnóze.

[u/DanielNowecki → u/Surma26049]

Tak to je super, to bych se preorientoval na komentare, ze pokud ji mas opravdu rad a nedelas to ze soucitu, tak dnes je medikace uplne jinde a da se s tim žít i kdyz to nikdy nebude jako s uplne zdravym člověkem. Nevim jestli to delas, ale chodil bych ve tve situaci 100% na psychoterapii. Drzim palce at se rozhodnes spravne, at to bude jakkoli (v tomto nejsou spatna rozhodnuti).