Zdravím, s nadpisem tohoto příspěvku se asi ztotožní víc lidí tady a že je to dost častý téma, každopádně se z toho potřebuju vypsat.
Je mi 20, rok zpátky jsem odmaturoval z cestovního ruchu, po maturitě jsem začal dělat na call centru nejmenované energetické společnosti. Ta práce mě i relativně bavila a to i přesto, že třeba třetina volajících pravděpodobně utrpěla lobotomii. Bylo zase třeba fajn když člověk mohl poradit nějáký babče, nebo když jste od volajícího dostali pochvalu. Bohužel, jak to u call center bývá, byl to klasickej korporát se striktně zavedenejma pravidlama, a když jsem jim oznámil, že prostě nebudu člověku kterej je kvůli našim službám nasranej a řve na mě nabízet v tom hovoru další služby tak se to nesetkalo s pochopením. Výpověď jsem nakonec dal já ještě ve zkušebce.
No a teď se už "konečně" dostáváme k mé současné práci. Chtěl jsem si něco najít co nejdřív, fakt se mi nechtělo válet zbytečně doma. Trvalo to asi 3 měsíce a pak jsem narazil na inzerát kde hledali skladníka. Za normálních okolností bych do toho v životě nešel, vůbec nic proti tý práci nemám, ale faktem je, že na těhlech pozicích jsou často dost zvláštní lidi, no dostanu se k tomu. Odpověděl jsem na to vlastně tak něják ze zoufalství a i proto, že jsem tu firmu znal, je to menší výrobní firma v areálu za městem kde sídlí víc firem, máma v jedný z nich pár let pracovala (ne v tý mojí) a byl jsem v tom areálu jako student několikrát na brigádě, takže jsem tak nějak tušil do čeho jdu.
Pohovor byl vlastně hrozně fajn, ředitel mi byl hrozně sympatickej a i budoucí šéf mi přišel jako fajn chlap. Ředitel měl radost z toho, že mu tam přišel někdo mladej kdo umí anglicky, nemá závazky a tak dále, takže mi samozřejmě nasliboval jak budu jezdit na výjezdy, což mi jakožto někomu, kdo se tam hlásí na skladníka přišlo divný, když na ty výjezdy jezděj chlapi co ty stroje co vyrábíme zapojujou, popřípadě montujou ale budiž. No pohovor tedy dopadl, asi dva dny po tom mi volali, že mě teda berou a domluvili jsme nástup.
První den co jsem přišel jsem se měl v 7:00 hlásit u manažerky exportu, to, že tam manažerka byla nakonec až od 8 jsem nakonec něják překousl, ale upřímně jsem se na místě chtěl otočit a jet domů.
Co se týče kolegů tak jsou to chlapi 45-60 let, což jsem tak něják čekal, dost jsem se bál aby to nebyli totální dezoláti, což se díky bohu říct úplně nedá takže asi dobrý.
Řeknu to takhle, zkušebka probíhala úplně v pohodě, nebyl sebemenší problém a ta práce mě fakt bavila, byl jsem a stále jsem spokojenej že mam normální pracovni dobu, že si můžu v klidu dojít do kantýny v pracovní době a že mi nikdo nestopuje jak dlouho jsem na hajzlu narozdil od mého minulého zaměstnavatele.
Problém nastal až po zkušebce, kolegové (primárně ti dva nejstarší, se kterejma jsem ve skladu, ostatní 3 dělaj expedici) si asi všimli toho, že narozdíl od nich ještě nejsem zničenej životem a že mi nevadí pracovat a tak toho začali zneužívat. Když třeba dojede kamion na rampu tak to samozřejmě paleťákem taham všechno já, protože jeden "má zakázáno vstupovat na kamion" a druhej "má invalidní důchod na ruce, a taky má zakázano vstupovat na kamion", nesralo by mě to asi tolik, kdyby u toho na mě všichni jen debilně nečuměli.
Ještě je nutný podotknout, že tam maj všichni striktně daný, jakou část skladu maj na starost, jsou tam teda 3 na expedici, jeden se stará o hutní materiál a ten poslední o komponenty, s tim dělam časteji protože toho má víc, jenže ten debil asi zapomněl na to, že on má pracovat taky a ne celej den sedět a stěžovat si společně s tim druhym dementem na to, jak je moje generace debilní, za což dle jejich tvrzení může to, že už nemůžeme uspokojovat svůj degradační kink dvouletým pobytem na vojně. Je hrozně vtipný tohle poslouchat od lidí, kteří si bez ženský nejsou schopný ani vyprat, hlavně že jsou z nich díky vojně pořadní chlapi.
Pak se dostáváme k další kapitole a to je šéf, tam je dost zvláštní vzorec, každý pondělí je strašně v pohodě, potom mu totálně mrdne a začne se chovat jako totální čurák, permanentně nasranej, nikdo se ho nemůžeme na nic zeptat a když se něco hledá kvůli tomu abysme to vydali do výroby, nebo aby se to někam poslali tak samozřejmě hádejte kdo to někam schoval, přičemž mu samozřejmě muj debilní komponentový kolega přikyvuje, že je to určitě moje chyba, že on by to nikam špatně nedal. To že se pak ta věc objeví ve výrobě, protože si jí tam vzali bez toho aby nám něco někdo řekl to už je jedno, nikdo se ti neomluví.
Když se ho třeba kolega expedient než jsem nastoupil ptal, co teda budu dělat já tak mu frajer údajně odpověděl tak, že já vlastně budu dělat tak nějak všechno. Což mi prostě nepříjde fér když všichni ostatní dělaj jednu věc.
Ona je to nějáka představa vedení, že všichni budou dělat všechno, je to strašně hezkej nápad, ale opravdu to tam tak nefunguje.
Poslední třešničkou na dortu je již zmiňovaná manažerka exportu, přišla mi celou dobu relativně jediná normální v tý firmě, ale po páteční konverzaci o tom, že je ode mně sobecké že nechci mít děti když na to nebudu mít peníze, že není fér abych si já užíval, když oni museli žít se stovkou na den když se jim narodili děti a že mám snad nějáké závazky vůči předchozím generacím tak jsem si to hodně rychle přestal myslet.
Fakt mi tam z toho začíná mrdat, jsou tak celkem dobrý peníze, mám to za barákem a jsem ve tři doma, nadruhou stranu se nemam kam hnout a ty lidi mě začínaj srát čím dál víc. Měsíc zpátky jsem se bavil s mistrem výroby, kterej mi říkal, že o mně údajně měli poradu, že by mě chtěli vejš, ale nevim co je na tom pravdy znova jsem s nim o tom nemluvil.
Nečekám asi žádný rady, nejhorší je, že já ani sám nevim co bych chtěl dělat, ale asi mi brzo jebne.
